Anna Rosenberg vede oddělení geopolitiky v Amundi Investment Institute. Dříve působila v Signum Global Advisors a poradenské firmě FrontierView. Vystudovala historii a orientální a africká studia na Londýnské univerzitě a v současnosti je hostující vědeckou pracovnicí na Londýnském institutu bankovnictví a financí.

 

Nynější éra se sice podobá vývoji před první světovou válkou, ale mladí lidé dnes nemají touhu bojovat

Pro své klienty promýšlíte pravděpodobné scénáře dalšího vývoje světové politiky. Co myslíte, je konflikt mezi USA a Evropou ohledně budoucnosti Grónska za námi?

Nepočítám s tím, že by Američané zkusili ostrov zabrat vojensky. Politická cena by pro Trumpa byla příliš vysoká. Myslím si ale, že jeho vláda posílí politickou a ekonomickou vlivovou kampaň, jež se bude v příštích letech snažit změnit narativ a získat Gróňany na americkou stranu. Vše klidně může skončit referendem o budoucnosti ostrova, který má 57 tisíc obyvatel – takový počet není tak těžké ovlivnit.

Druhým scénářem je dohoda, jež Trumpovi umožní prohlásit území kolem některé z amerických vojenských základen za suverénní teritorium USA. Mohl by se prohlásit za vítěze, říct, že ke Spojeným státům přidal nové území, i když by to ve skutečnosti tak dramatické nebylo. Trump pravděpodobně v nadcházejících jednáních dostane, na co si ukáže. Nastavil laťku hodně vysoko – požadavkem na připojení Grónska k USA –, takže si může říct opravdu o cokoli. Ale více počítám s prvním scénářem: tedy pomalou, postupnou vlivovou kampaní.

Jak by taková kampaň vypadala? Zatím se zdá, že Gróňané mají v tom, že chtějí být autonomní součástí Dánska a Evropské unie, celkem jasno. Jak by se to mohlo změnit?

Důležité je najít mezi Gróňany charismatického lídra a hnutí MAGA se ho podle mých informací snaží najít. Živil by populistický resentiment vůči Dánsku, vytvořil kolem sebe hnutí a podvracel dosud společně sdílený postoj. Nabízel by jinou, alternativní realitu. Postupně by tak rozdrobil současný konsenzus Gróňanů, že chtějí být součástí Dánska. Bude to fungovat? To nevím. Ale je to scénář, který jsme už viděli u jiných vítězných populistů.

Kdyby tato kampaň byla úspěšná, znamenalo by to konec NATO?

Nemyslím – pokud by vše proběhlo v rámci demokratických pravidel. Pro Evropany by bylo hrozně, hrozně těžké rozejít se s USA. Jsme na nich bezpečnostně příliš závislí a pro některé evropské země by nebylo obětování Grónska zas tak hrozné. Podstatnější pro ně je zůstat pod americkým jaderným deštníkem . Příkladem je Polsko, v jehož sousedství zuří válka. Umíte si představit, že se z Varšavy ozve: „Už nechceme být vaši spojenci, protože jsme ovlivňovali dění v Grónsku a docílili toho, že se tamní obyvatelé v referendu rozhodli o připojení k USA“? Bude mít jiné priority. Proto NATO v ohrožení nevidím.

Jak by na takovou vlivovou kampaň měli reagovat evropští politici?

Mohou se poučit z brexitu, kde jedna strana velmi agresivně a cílevědomě šířila lži a polopravdy a druhá strana prakticky nevedla žádnou protikampaň. Zastánci brexitu byli emotivní, ideologičtí, nacionalističtí, argumenty tábora zastánců byly technické, bez emocí, byrokratické, na takové abstraktní, metaúrovni. V tom se musí evropský mainstream, středoví politici, výrazně zlepšit a nenechat si druhou stranou brát emotivní symboly. Měli by se poučit z učebnice, kterou používá jejich oponent, a využít jeho strategii ve svůj prospěch.

Ve své práci promýšlíte mimo jiné i scénáře vývoje v nadcházejících měsících. Jak jste do nich zapracovala Donalda Trumpa, který se zdá být velmi nevypočitatelný?

V první řadě ve své práci vycházím z toho, že některé probíhající megatrendy vedou k tomu, že svět, jak jsme ho znali, se mění. Nevíme, kam vývoj povede, ale je zjevné, že jsme v přechodu k něčemu novému. Jedním z megatrendů, který už trvá delší dobu, je ústup USA z pozice světového hegemona. Posun k takzvanému multipolarismu, tedy světu s více mocenskými centry, by probíhal, i kdyby Spojeným státům vládla Kamala Harris. Nové je, že se Trump snaží dosavadní řád zbořit a ve výsledku tak geopolitické trendy urychluje. Pozorujeme v podstatě politickou revoluci v USA, jež zvyšuje globální nejistotu. Současně si ale myslím, že Trump není tak nepředvídatelný.

Jak to?

Jeho kroky se dají předvídat skrze omezení, kterým jeho moc čelí. Konkrétně ho omezují zcela základní americké zájmy, jež někdy stojí proti jeho instinktům. Přetrvávají bez ohledu na to, kdo je právě prezidentem. Projevilo se to i v minulých měsících. Nevystoupil z NATO, protože by to bylo proti hlavním zájmům Spojených států. Ztratily by základní konkurenční výhodu vůči Rusku a Číně. Z podobného důvodu neopustil Ukrajinu ani nerezignoval na zajištění evropské bezpečnosti.

Nová Národní bezpečnostní strategie z konce minulého roku ovšem o Evropě mluví jako o rivalovi, a naopak o hrozbě ze strany Ruska a Číny v ní prakticky řeč není.

Je v ní nicméně také tato pasáž: „Evropa zůstává pro Spojené státy strategicky a kulturně zásadní. Nejenže nemůžeme Evropu odepsat, bylo by to kontraproduktivní vůči cílům této strategie.“ Brzy poté Trump podepsal novou obrannou strategii, která se zavazuje k pomoci Ukrajině a spojencům v Indo-Pacifiku a přísně omezuje případné stažení amerických sil z Evropy. Takže vlastně utvrzuje zmíněné americké zájmy. Spousta věcí, jimiž Trump vyhrožoval, se nakonec nestala, protože byla s těmito cíli v rozporu. Jestli chcete předvídat Trumpovy kroky, tak tohle je, myslím, užitečná optika.

Nemáte pocit, že Trump tyto základní zájmy – třeba právě význam aliancí coby klíčové americké konkurenční výhody – nesdílí? Že by svět raději řídil skrze dohody s Putinem a Si Ťin-pchingem? V této sestavě by zřejmě měl hlavní slovo, jako nejsilnější ze tří silných mužů…

A přesto platí, že koncept sfér vlivu, ve kterém by si tito tři prezidenti de facto rozdělili svět, je v rozporu se základními americkými zájmy. USA jsou globální mocností, protože kontrolují námořní trasy. Bez nadvlády na moři a oceánu by o tuto pozici přišly. Pokud by například umožnily, aby Čína převzala vládu nad Tchaj-wanem, tak by ztratily kontrolu nad námořními trasami v Jihočínském a Východočínském moři. Japonsko říká, že by to pro něj představovalo existenční ohrožení, protože by Peking mohl svévolně uzavírat plavby těmito vodami a omezovat globální obchod. A nová americká bezpečnostní strategie status Tchaj-wanu popisuje právě touto perspektivou. I kdyby Trump chtěl domluvit nějaký „deal“ se Si Ťin-pchingem, tak ho tento základní americký zájem, prosazovaný Pentagonem, vlivnými senátory a dalšími, bude omezovat. Přesahuje to jeho možnosti.

A podobné je to s Evropou, která je zásadním strategickým spojencem. Pokud by Trump dovolil Rusku, aby ji oslabil, tak ve výsledku oslabí Ameriku. A stále silné brzdy a protiváhy v americkém systému mu v tom zabrání. Zajímavé je, jak teď Evropa narychlo domluvila obchodní dohody s jihoamerickými státy z Mercosuru a s Indií. Trump vnímá, že se od něj spojenci odvracejí a uzavírají alternativní aliance. I proto pravděpodobně minulý týden rychle snížil cla vůči Indii.

Jak interpretujete proměnu světa, jež právě probíhá? Finský prezident Alexander Stubb tvrdí, že jsme v podobné situaci jako po roce 1918, 1945, 1989, kdy se znovu tvořila pravidla mezinárodní politiky. Nepřehání?

Myslím, že to přirovnání sedí, protože současně probíhá hned několik megatrendů. Mluvila jsem o tom, že se svět stává multipolárním a dosavadní hegemon, USA, boří současný řád. Vedle toho probíhá souboj USA s Čínou, roste moc globálního Jihu, pozorujeme zbrojní a technologické závody, nárůst ekonomických bojů skrz sankce a cla, na světě probíhá nejvíce ozbrojených konfliktů za mnohá desetiletí, politika v západních demokraciích je nebývale nestabilní a začínají být vidět dopady klimatických změn. Ostatně, posun Grónska do geopolitické pozornosti souvisí s klimatem, protože tání ledů najednou Rusku a Číně umožňuje ohrožovat bezpečnost USA ze severu.

Kvůli všem těmto megatrendům jsme náhle v novém světě, starý systém je mrtvý. Akorát nevíme, jak jsem říkala, do jakého nového systému se posouváme. Je nemožné to předpovědět například i proto, že nevíme, jak dopadne soutěž mezi USA a Čínou na poli umělé inteligence. Je klidně možné, že Spojené státy tento zásadní technologický závod vyhrají a znovu obnoví svou hegemoniální moc.

Začátek roku 2026 byl hodně divoký, od Venezuely přes Grónsko po Írán. Co naznačil o tom, v jakém stadiu této proměny světa teď jsme?

Působí to jako anarchie. Tedy situace bez platných společných pravidel a hegemona, který by je prosazoval. Každý hledí jen na své vlastní zájmy. V takovém systému je jedinou pevnou měnou síla, vojenská síla – všichni si vzájemně nedůvěřují, a proto ve velkém investují do obrany.

Současně pozorujeme druhý trend, kdy se státy snaží rozpad starých společných pravidel kompenzovat novými spojenectvími. Vzniká nebývalé množství obchodních a bezpečnostních dohod, nejen mezi Evropou a Indií či Mercosurem. Loni byla také například podepsána bezpečnostní dohoda mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem, vzniká partnerství mezi západoafrickými zeměmi a státy Perského zálivu. Těchto dohod se rodí opravdu hodně a přinášejí i nové příležitosti, třeba otevření indického trhu pro evropské výrobce aut, kteří se v posledních letech trápí.

Řada historiků vidí paralelu mezi nynější érou a koncem 19. století, kdy byl svět rovněž multipolární, vznikaly v něm nové aliance zemí, klesala moc stávajícího hegemona – Velké Británie – a vedle něj rostla nová velmoc, Německo. Vše nakonec skončilo první světovou válkou. Sedí tato paralela?

Spousta elementů této doby se teď opakuje, vidím ale jeden zásadní rozdíl. Tehdy mladí lidé chtěli jít do války. Existovala nacionalistická vášeň, touha proslavit se v boji, kterou dnes nepozoruji. Je to důležitý faktor, jenž brání vládám jít do války, překročit určitou linii. Viděli jsme to například během loňské eskalace mezi Indií a Pákistánem, kdy oba státy velmi rychle zařadily zpátečku. Protože prostě nikdo nechce do války, lidé chtějí hospodářský růst, prosperitu, stabilitu. Samozřejmě, rizika přibývají a hrozí, že se nějaký konflikt vymkne kontrole a spirálu eskalací nepůjde zastavit. V tom spatřuji hlavní riziko.

Loni jsem mluvil s bývalým prezidentem Světové obchodní organizace Pascalem Lamym, který nyní také radí velkým firmám v geopolitických otázkách. Říkal, že se poprvé vážně ptají na riziko světové války. Máte podobnou zkušenost?

Zájem o geopolitiku, snaha pochopit, co se děje, je teď cítit všude. Firmy ji čím dál více začleňují do svého strategického plánování: třeba otázku, jak sloučit své plány na expanzi na trhu s geopolitickým vývojem. Ale vyloženě přípravu strategií pro třetí světovou válku jsem nezaznamenala. Spíše zkoumají konkrétní konflikty: případnou eskalaci ve Východočínském moři, možnost války v Íránu nebo důsledky případného rozšíření války na Ukrajině. I to jsou samozřejmě závažné scénáře.

Pro své klienty zkoumáte, které scénáře jsou v nadcházejícím roce nejvíce pravděpodobné. Nakolik podle vás hrozí útok Ruska na zemi NATO?

Nejvíce pravděpodobné je, že válka na Ukrajině bude pokračovat. Sice jsme se trochu přiblížili příměří, protože západní státy mají jakž takž společný plán. Ale války obvykle končí, když je jedna z jejích stran vyčerpaná. Tak daleko zatím nejsme a navíc jsou teritoriální otázky existenční a nebude jednoduché je při jednáních vyřešit. Zároveň je pravděpodobné, že zesílí ruská hybridní válka s Evropou. Může například dojít ke krátkodobé eskalaci, když NATO sestřelí ruský dron, ale zřejmě se poté situace zase uklidní. Se scénářem ruského útoku na jinou zemi NATO letos vůbec nepracujeme. V nynější situaci, bez příměří, by k němu Rusko nemělo kapacitu, přepjalo by své možnosti.

A jaké je riziko čínského útoku na Tchaj-wan?

Počítáme s pokračujícím zastrašováním, vlivovými kampaněmi, napínáním vojenských svalů. To je zdaleka nejpravděpodobnější varianta. Druhým možným scénářem je eskalace: třeba zábor menšího ostrova, který patří k Tchaj-wanu, nebo pokus o sesazení tamní vlády. Plnohodnotná vojenská invaze letos příliš reálná není, nejméně pravděpodobná je pak deeskalace, uklidnění napětí kolem ostrova.

Počítáme s tím, že se Čína pokusí získat kontrolu nad Tchaj-wanem spíše politickou cestou, a nikoli vojensky. Prvotním motivem Si Ťin-pchinga je zabránit vzpouře obyvatel proti komunistické vládě: aby lidé zůstali klidní, potřebuje ekonomický růst, jehož předpokladem je globální obchod. Válka kolem Tchaj-wanu by tohle ohrozila, proto s touto variantou tolik nepočítáme. Avšak Si má i jiné možnosti: současná vláda na Tchaj-wanu je slabá a rozklížená, hlavní opoziční strana chce mít dobré vztahy s Pekingem. Takže je možný scénář, že se v příštích volbách dostane k moci a pokusí se nastavit výhybky směrem ke sjednocení s pevninskou Čínou politickou cestou. Takovému scénáři by se USA mnohem hůře bránily.

Jak se díváte na vyhlídky Evropské unie? Obstojí v tomto novém světě? Stane se jednou z velmocí?

Má všechny předpoklady být velmi silným hráčem, ale brání jí v tom rozdělený politický systém. Důležitá rozhodnutí vyžadují konsenzus a trvá dlouho, než ho Evropa najde. Navíc je známo, že nemá vojenskou sílu – a myslím si, že Spojené státy nedovolí, aby EU vyvinula tak silné vojenské schopnosti, aby se opravdu mohla stát geopolitickým rivalem USA. Z amerického pohledu je výhodné, aby Evropa vydávala více na obranu a převzala více odpovědnosti za svou bezpečnost, ale aby byla pořád na USA závislá a nestala se svébytnou velmocí. Evropané se snaží snižovat svou závislost na USA i na Číně, uzavírají ona nová obchodní partnerství. Ale myslím, že se EU opravdu nezávislou – a tedy jednou z velmocí – nestane.